Česká rekodifikace insolvenčního práva ve světle její slovenské inspirace: podobnosti a rozdíly

Pages:25747
Author:Tomáš Richter
 
FREE EXCERPT

Česká rekodifikace insolvenčního práva ve světle její slovenské inspirace: podobnosti a rozdíly

Autor: Tomáš Richter

Vyšlo v: "Justičná revue", ročník 2007, číslo 03

Na základe reformy insolvenčného práva v Českej republike sa autor zaoberá podobnosťami a rozdielmi medzi českým insolvenčným zákonom a slovenskou právnou úpravou konkurzu a reštrukturalizácie. Článok má za cieľ predovšetkým predložiť národným zákonodarcom k zváženiu kontroverzné otázky obidvoch právnych úprav, a to v snahe napomôcť ich ďalšiemu vývoju.

JUDr. Tomáš RICHTER, LL.M., Ph.D.Of Counsel, Clifford Chance LLP Praha; vyučující, Institut ekonomických studií FSV UK Praha. Tento článek je nezkrácenou verzí příspěvku, který jsem přednesl na 1. vědecké konferenci správců, konané pod názvem „Konkurz, reštrukturalizácia, vzťahy a svislosti“ v Žilině 23. a 24. listopadu 2006.

RICHTER, T.:   Česká rekodifikace insolvenčního práva ve světle její slovenské inspirace: podobnosti a rozdíly. Justičná revue, 59, 2007, č. 3, s. 424 – 438.

1.  ÚVOD

Necelý rok a půl po přijetí slovenského zákona č. 7/2005 Z. z., o konkurze a reštrukturalizácii („ZKR“), byl v České republice v květnu 2006 přijat zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) („InsZ“). Datum jeho účinnosti bylo stanoveno na 1. července 2007. Česká rekodifikace insolvenčního práva byla slovenským ZKR v mnoha směrech inspirována či alespoň ovlivněna. V kontextu tehdy probíhajících prací na návrhu českého insolvenčního zákona jsem se slovenskou rekodifikací zabýval v rozsáhlém článku, publikovaném na Slovensku na přelomu roku 2005 a 2006.RICHTER, T.: Slovenská rekodifikace insolvenčního práva: několik lekcí pro Českou republiku (a jedna sázka na divokou kartu). Justičná revue 12/2005 (1. část, s. 1599 a  násl.), Justičná revue 1/2006 (2. část, s. 122 a násl.), původně publikováno v ČR v Právní rozhledy 20/2005, s. 731 a násl. Dnes, tedy na konci listopadu 2006, má slovenská rekodifikace za sebou téměř rok účinnosti a, pravděpodobně k překvapení všech zúčastněných, minimálně jedno velké a i za hranicemi Slovenska známé reorganizační řízení. Předpokládám, že aplikační praxe uplynulého roku přinesla již první reflexe a podněty ohledně toho, která z pravidel ZKR fungují lépe a která hůře. Doufám, že nám tyto cenné zkušenosti budou publikacemi slovenských kolegů zprostředkovány. Česká rekodifikace na svůj křest praxí teprve čeká, přesto by, jak věřím, mohla snad v některých ohledech nabídnout podněty k zamyšlení nad dalším rozvojem slovenského insolvenčního práva. Právě z tohoto důvodu si dovoluji předložit následující popis některých důležitých pravidel nového českého InsZ.

Pro zachování kontinuity tento článek sleduje strukturu mého loňského textu.Slovenský editor bohužel odstranil z článku cit. v pozn. 1 číslování; číslování, které používám v tomto textu, kopíruje proto číslování ve verzi, publikované v Právních rozhledech.

2.  „PILÍŘE" ČESKÉ REKODIFIKACE

Označil-li jsem za „základní kámen“ slovenské rekodifikace správce, myslím, že v českém InsZ nelze jednoznačně říci, že by některý z aktérů, zúčastněných na insolvenčním řízení, měl v novém systému právní regulace tak výsadní postavení jako má, zejména pokud jde o reorganizaci, slovenský správce. Když už je však řeč o správci, stojí za zmínku, že česká regulace insolvenčních správců je podstatně měkčí a navíc, její zahájení bylo přechodnými ustanoveními zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, de facto o dva roky odloženo.Na složení předepsané zkoušky má stávající správcovský sbor dle § 40 cit. zákona o insolvenčních správcích lhůtu do 1. 7. 2009, na doplnění zákonem požadovaného magisterského vzdělání pak dokonce dle § 41 lhůtu do 1. 7. 2013.

Stejně jako v ZKR, i v InsZ je velmi silná role věřitelů. V některých klíčových bodech střetu mezi zájmy jednotlivých věřitelů a jiných aktérů, resp. zájmy věřitelů navzájem, však česká rekodifikace spoléhá na objektivní kritéria, spíše než protiváhu diskrece jiných procesních subjektů [§ 316(4) InsZ]. Tam, kde InsZ ponechává klíčové otázky insolvenčního řízení k rozhodnutí věřitelům (např. rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, § 151 InsZ), snaží se obvykle stanovit pro rozhodnutí procesní podmínky, jejichž cílem je čelit problémům, vyplývajícím z heterogenní povahy nároků jednotlivých tříd věřitelů. Kromě tohoto typu pravidel obsahuje InsZ ve vztahu k rozhodovacím pravomocím věřitelů ještě další typ pravidel. Ta by se dala nazvat pravidly, směřujícími k překonání problému „všeobecné racionální apatie“ věřitelů.Viz. RICHTER, T.: Základní stavební kameny vládního návrhu insolvenčního zákona, část 1. Právní fórum 11/2005, část 1.2, s. 444 – 445.Tím mám na mysli stav, jenž může nastat v řízeních, v nichž je k dispozici relativně málo majetku. Insolvenční proces, založený na iniciativě věřitelů, může v takových případech zcela selhat; ani relativně velkým věřitelům nemusí totiž stát za to vynakládat dodatečné transakční náklady na aktivní účast v insolvenčním řízení. Za takových okolností by insolvenční řízení mělo proběhnout tak říkajíc „samospádem“, jako veřejný statek, kterým selhávajícímu trhu poskytuje možnost řádného exitu veřejná moc. Jako příklad lze uvést ustanovení § 66, podle nějž může soud za určitých okolností vykonávat pravomoci věřitelského výboru, nebo §§ 314 a 315 InsZ, podle nichž lze na majetek dlužníka, jenž je fyzickou osobou – nepodnikatelem, nebo jenž má méně než 50 věřitelů a jehož obrat nepřevyšuje 2 mil Kč, vést zjednodušené konkursní řízení.

Stejně jako v řízení podle ZKR, i v řízení podle InsZ závisí postavení dlužníka od konkrétního způsobu řešení úpadku (pro podnikatele přichází v úvahu konkurs nebo reorganizace, pro nepodnikatele konkurs nebo oddlužení). Insolvenční řízení podle InsZ je však koncipováno odlišně od řízení podle ZKR v tom smyslu, že před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku (§ 148 a násl.) může být přijato samostatné rozhodnutí o úpadku (§ 136 a násl.), po němž následuje společná fáze řízení, jejímž předmětem a závěrem je rozhodnutí o nejvhodnějším způsobu řešení úpadku. Na rozdíl od ZKR je zde tedy ještě období, kdy dlužník byl soudem prohlášen insolventním, nebylo však dosud zahájeno žádné z konkrétních řízení (konkurs/reorganizace, konkurs/oddlužení), vedoucích k řešení jeho úpadku.

Jelikož český InsZ standardně předpokládá úvodní, společnou fázi řízení, obsahuje také řadu společných ustanovení (v podstatě celá část I., §§ 1 až 243). Mimo jiné jde i o tzv. „kolektivizační ustanovení“ ustanovení insolvenčního práva,Viz.. RICHTER, op. cit. v pozn. 1, část VII., Právní rozhledy s. 739 a násl., Justičná revue s. 127  a násl. tedy především ustanovení o zákonném moratoriu na individuální uspokojení věřitelů (§ 109 InsZ) a ustanovení o neúčinnosti některých právních úkonů, učiněných před zahájením insolvenčního řízení, pokud svým účelem směřují proti kolektivní povaze insolvenčního řízení (§§ 235 až 243 InsZ).

Celkově lze říci, že česká rekodifikace je slovenské rekodifikaci filozoficky velmi blízká v tom, že insolvenční řízení pojímá (alespoň pokud jde o podnikatele) jako pokračování správy podniku insolventního dlužníka, spíše než jako dirigistický zásah státu do poměrů soukromých osob. Velký význam je proto přisuzován vůli těch aktérů, jimž v ekonomickém smyslu slova majetek insolventního dlužníka náleží – tedy věřitelů. Tam, kde kolektivní tvorba této vůle trpí problémy a selháními, snaží se InsZ zavádět pravidla, jejichž cílem je tyto problémy a selhání překonat.

Oběma rekodifikacím je však bohužel společná nejen filozofie, ale do značné míry i technická úroveň některých ustanovení. Ve svém loňském textu jsem upozornil na několik pravidel ZKR, která jsem považoval a považuji za sporná či chybná. Přestože práce na přípravě InsZ trvaly podstatně déle, než příprava a projednání ZKR, i InsZ má sporných či chybných ustanovení dostatek. Tuto skutečnost je třeba přisoudit tomu, že velká část doby příprav legislativní předlohy byla ve skutečnosti neproduktivně promrhána a celé části rekodifikace pak byly dopracovávány ve chvatu těsně před předložením vládního návrhu do Parlamentu, a v něm dokonce i ještě mezi jednotlivými čteními v Poslanecké sněmovně. Výsledkem tohoto postupu je metodologická nedotaženost některých řešení a jazyková nejednoznačnost řady konkrétních pravidel. Již nyní je evidentní, že v některých poměrně zásadních otázkách by měl být InsZ ještě před datem účinnosti předmětem dalších zpřesnění, změn, ale i doplnění.Viz.. RICHTER, T., Insolvenční zákon: od vládního návrhu k vyhlášenému znění. Právní rozhledy 21/2006, s. 765 a násl.

3.  ZPŮSOB ŘEŠENÍ ÚPADKU A JEHO VOLBA

Slovenská i česká rekodifikace jsou si zřetelně vědomy toho, že hlavním problémem konstrukce insolvenčního práva je jak zajistit to, aby odpověď na alokativní otázku, tj. jak naložit s aktivy insolventního dlužníka, nebyla prejudikována bojem o zodpovězení...

To continue reading

REQUEST YOUR FREE TRIAL